Sudeti nemohli ani po delším hledání najít mezi čs. exulanty skupinu, která by v exilu něco znamenala a souhlasila by se zahájením bilaterálních rozhovorů. Z velké nouze proto jednali i s fašizujícími prchalovci, kteří byli ochotní s nimi vést jednání. Přání landsmanů smlouva naplnila. „Obě strany považují návrat sudetskoněmeckých vyhnanců do jejich domoviny za spravedlivý a tudíž samozřejmý.“ A dále úmluva zakotvovala: …“se vrátí sudetští Němci do svých domovů. Aby mohly býti vytvořeny předpoklady nového soužití obou národů, které v průběhu tisíciletí žily v nejužším svazku a také v něm v budoucnu žíti budou, dohodly se obě strany, že k tomuto účelu ustaví Federální výbor. Obě strany budou v tomto výboru zastoupeny rovným dílem.“

Sudeti dostali v úmluvě, co chtěli. Návrat do Československa a vytvoření Federálního výboru, tedy vytvoření česko–německé federace, v níž by sudeti tvořili druhý státotvorný národ.

Generál L. Prchala se v roce 1958 stal prvním nositelem tzv. Evropské ceny Karla IV, jíž uděloval „sudetoněmecký landsmanšaft“. Viditelně dále nic. Mezi českými exilovými skupinami v Německu se stali prchalovci těmi černými vzadu. Žádná z nich se s nimi nechtěla špinit. Pravděpodobně však od sudetů získali nějaké peníze, aby mohli ještě nějaký rok existovat. Mezi generálem Prchalou a Lodgmanem von Auen se vytvořilo zvláštní pouto. Generál měl hluboko do kapsy. Vždy však přišly nějaké peníze, které ho zachránily. Po smrti oba dva spočinuli ve hrobech vedle sebe na Lesním hřbitovu v Mnichovu.